Ve školních jídelnách se nebojíme experimentovat, vařit nová jídla a využívat netradiční suroviny. Potřebná je chuť zkoušet něco nového a rozšiřovat si vědomosti v široké nabídce surovin. A o chuť – o tu jde vždycky, zvláště u vaření.
Receptur k využití prezentovaných surovin je velké množství, zajímavé jsou zvyky jiných národů, nové nápady, experimenty i stará léty prověřená jídla. V obchodech je několik druhů dýní běžně k dostání a lze je vidět téměř všude i jako dekorace. K nejoblíbenějším jídlům jistě patří dýňový koláč, koblihy s přidáním dýně do těsta, ale můžeme ochutnat i dýňovou zmrzlinu nebo i dokonce dýňové pivo. Tykev nabízí mnoho způsobů zpracování v kuchyni, z dužiny se připravují polévky, přílohy, koláče, náplně, kompoty, saláty. Krásně žluté květy dýní se smaží plněné v trojobalu anebo samostatně v těstíčku. Semena jsou důležitou složkou zdravé výživy, přidávají se do moučníků, pečiva a lehce opražená semínka chutnají lépe než oříšky.
Několik informací o tykvích
Tykev je zeleninou, která má mnoho druhů a variant. Jedná se o jednoletou popínavou rostlinu původem z Latinské Ameriky, do Evropy se dostala koncem 15. století díky objevům Kryštofa Kolumba. Dýně je lidový název nejčastěji pro tykev obecnou. Tykev patří k nejstarším kulturním plodinám, známá byla už několik tisíc let před naším letopočtem.
Tykve může i laik rozpoznat podle tvaru, barvy, tvaru listů, tvaru stonku a chuti. Z odborných výrazů a členění si přiblížíme část postřehů k hospodářsky významným druhům tykví.
Tykev obecná: Do této skupiny patří patizony a cukety, tykev špagetová a tykve ozdobné. Významná a oblíbená je tykev olejná, její semena se neloupají, slupka semen netvrdne jako u jiných odrůd. Semena se přidávají do pečiva, vyrábí se z nich tykvový olej – nejzdravější olej, významný především pro farmaceutický průmysl. Olej je lisován za studena, má nazelenalou barvu, příznivě působí na žlázy s vnitřní sekrecí a krevní oběh.
Tykev velkoplodá: Odrůda Atlantic giant dorůstá do velkých rozměrů (až 450 kg). Tykev Hokkaido - populární tykev poslední doby, odrůdy jsou oranžové a zelené barvy. Pěstování vyžaduje teplé podnebí, nejkvalitnější je francouzská odrůda Triangl. Využití je široké a pro svou barvu je i vhodným doplňkem na dobarvení pokrmů, např. kaše.
Tykev muškátová: Vyniká obsahem sacharidů a vitaminu C. Semena má ve spodní části plodu, tím má vyšší hospodářskou využitelnost – smažení, kompoty, základ na zeleninová jídla, polévky, pyré.
Tykev fíkolistá: Netrpí chorobami, je velmi odolná. Slouží jako podnož na roubování okurek. Tykev vosková - v Číně se slupka tykve používala na výrobu svíček, dužina má užití jako brambory.
Látky obsažené v dýních
Tykve mají vysoký obsah vody 95 %, dále obsahují karotenoidy (karotenu je více než v mrkvi), bílkoviny, sušinu, sacharidy, masné kyseliny, vlákninu a řadu vitamínů (C, E, B6, B12, niacin, riboflavin, thiamin). V semenech je obsažen – zinek, selen, hořčík, vápník, draslík, fosfor.
Cuketa je kultivar jednoleté plodové zeleniny řadící se k druhu tykev obecná , která pochází ze Střední Ameriky. Cuketa je však evropského původu, vznikla šlechtěním v Itálii. Běžnou odrůdou cukety je například Cucurbita pepo ´Nefertiti´ Cuketám se také říká cukíny, a oba názvy mají původ v italském výrazu pro tykev: zucca. V Itálii se většinou používá ženská zdrobnělina slova v množném čísle, zucchine, kdežto v anglicky mluvících zemích používají jeho mužskou zdrobnělinu, zucchini či zucchetti.
Cuketa je rostlina keřovitého růstu Silně dřípené listy na dlouhých řapících jsou tmavozelené a mají bělavé skvrny ze vzdušného pletiva.
Květy cukety bývají tmavě žluté s pěti okvětními lístky.
Plod cukety mívá většinou zelenou, žlutozelenou či žlutou barvu a tvarem připomíná silnou okurku. Povrch má plně zralá cuketa hladký, lesklý a tvrdý, dužina je světle zelená či žlutá v závislosti na odrůdě, velmi měkká a vodnatá s množstvím semen.
Vzhled Cuketa je rostlina keřovitého růstu. Silně dřípené listy na dlouhých řapících jsou tmavozelené a mají bělavé skvrny ze vzdušného pletiva.
Květy cukety bývají tmavě žluté s pěti okvětními lístky.
Plod cukety mívá většinou zelenou, žlutozelenou či žlutou barvu a tvarem připomíná silnou okurku. Povrch má plně zralá cuketa hladký, lesklý a tvrdý, dužina je světle zelená či žlutá v závislosti na odrůdě, velmi měkká a vodnatá s množstvím semen.
Semenáčky se mohou předpěstovat v kelímcích nebo se semena vysazují rovnou do venkovní půdy. Při hojnosti zálivky a hnojení rostliny rychle mohutní. Po 5–6 týdnech se objevují samčí květy, po dalším týdnu samičí a první plody se tak dají sklízet už za 60–65 dnů od výsevu.
Rostliny netrpí mnoha škůdci ani chorobami, jen vzácně padlím okurkovým.
Využití
Cuketa se používá především v kuchyni, a to na velkou spoustu způsobů. V českých kuchyních se objevila v 80. letech v masovém měřítku. Důvodem k rychlému rozšíření bylo tehdy snadné a rychlé pěstování, které zvládne i nepříliš zdatný zahradník, velká a levná úroda a nedostatek výběru zeleniny. Svou dobrou celoroční dostupnost si zachovává stále.
Na rozdíl od okurek se téměř vždy podává tepelně upravená. To je ale jen zažitý stereotyp. protože zejména mladá cuketa je chutná i syrová, třeba jako součást zeleninových salátů. Sama o sobě má velmi jemnou chuť, a naopak snadno přejímá chuť přísad, je tedy velmi vhodné ji silně kořenit a používat výrazné ingredience, jako je např. česnek, který ji dobře doplňuje. Známé jsou především pokrmy z dušené či zapečené cukety (populární je obdoba bramboráku zvaná cukeťák), také se však dělá plněná, smaží se i jako řízek, griluje se a vaří se též cuketová polévka. Méně rozšířené jsou recepty na sladké moučníky, saláty či knedlíky.
K přípravě pokrmů se také dají spotřebovat cuketové květy, a to především plněné. Ve Francii je cuketa známá jako zásadní přísada do ratatouille.[2]
Nejchutnější a nejkvalitnější jsou malé až středně velké plody do 25 cm, které se nemusí loupat, mají minimum masy měkkých nedovyvinutých semínek a jsou křehké.[1][2] Častá sklizeň menších plodů navíc rostliny nutí do remontace (opakované plodnosti).[1] Cuketa má velmi nízkou energetickou hodnotu, protože obsahuje kolem 91 % vody, jen trochu vlákniny[3] a pouze kolem 4 % sacharidů.[1] Nejcennější je vysoký obsah karotenu (až 5 mg %, jako např. u papriky) a minerálních látek,[1] např. draslíku, který vyplavuje z těla nadbytečnou vodu a soli.[3]
Patizon je kultivar tykve obecné (Cucurbita pepo var. patissoniana) z čeledi tykvovitých a její plod, zelenina tvaru zploštělého bílého či oranžového disku. Patizonů je řada barvou i tvarem odlišných druhů.
Plody dalších kultivar tykve obecné jsou například oranžová dýně nebo cuketa, ale příbuzný jim není baklažán (lilek), plod rostliny z čeledi lilkovitých.
Vhodné úpravy
Dužina je spíše moučná, k přímé konzumaci jsou lepší patizony dozrálé. Lze je jíst i se semeny a slupkou. Patizony jsou upravitelné mnoha způsoby. Vaří se v páře či ve vodě, dusí, smaží i pečou. Patizony se mohou také nakládat do sladkokyselého nálevu. Velmi zajímavou delikatesou jsou malé nakládané patizonky.